Vyhlídky ve tmě

Vymýšlet chytré/výstižné názvy zabere čas a úsilí. Proto se s nimi tolik netrápím. Povídku komentovala paní Kokinová, moje bývalá učitelka češtiny, slovy: „hezká ke čtení, ale úplně o ničem“. K tomuto výkladu se přikláním.

Vystupuju z autobusu. Lampa zastávky zjevně — už několik let — potřebuje údržbu. Po hodinovém ozařováním sterilně bílého světla cestou si jen pomalu zvykám na tmu a krajina kolem se začíná rýsovat. Daleko za sebou, směrem, kterým jsem přijel, září velké pole světel. Je příjemné vypadnout.

S tím škodolibě souhlasila i tuhá zima a vyslala mě na cestu. Odhadnout skutečnou venkovní teplotu bylo obtížné, ale pocitově vycházelo něco mezi umrzlým eskymákem a ledním medvědem v dece. Vyhlídky nedělala líbivější skutečnost, že je do kopce a trvá (budu štědrý) hodinu — směrem dolů.

Silnice vedla podél známého lesa, tma byla novou kulisou. I měsíc se zbaběle schoval do peřin mraků. To těšilo nezaměstnanou část mysli pilně pracující, aby mezi stromy ukryla masové vrahy. Jsem naštěstí člověk příčetný a smýšlím racionálně — je jasné, že v takové kose by i nejmasovější vrah hodil sekáček do žita (masový pekař?).

Byl to zvláštní pocit. Celý kilometr kolem dokola nemohla být jediná lidská duše. Jen já. Křičel bych a nikdo by mě neslyšel, mával bych a nikdo by mě neviděl, umrzl bych a nikdo by mě nezachránil. Celé to podivným dělal ten otevřený prostor obyčejně související s přístupností. Izolovaným jej dělala tma a tu už jsme přeci třikrát porazili — při objevu ohně, při průmyslové revoluci a při standardizaci svítilen v mobilních telefonech. Dokážeme doslova „přesvicovat“ hvězdy! Jen téhle cestě světlo a — jak jsem po ošklivém klopýtnutí zjistil — i podstatné části silnice, chybí.

Tváří v zemi jsem a proklínal sebe, silnici a logickou posloupností se dostal ke gravitaci. Úpěl bych podobně dlouho; mávání pěstičkami na svět a vyvolání domýšlivé představy, že jste s ním i přes všechnu jeho lhostejnost v přímém sporu, simuluje pocit účasti na dění kolem, což je konejšivé, leč bohužel ne hřejivé. Pokračoval jsem v chůzi.

Křečovité držení rukou v kapsách doprovázelo mechanické kráčení kupředu. Není pochyb, vydat se sem bylo pošetilé. A přitom bezpodmínečně nutné. I když jsem to nebyl já, kdo zhasl, odbočky vedoucí na tuhle silnici byly dobře značené. Ona za nic nemůže, jakkoliv bych si rád tvrdil opak.

Nechal jsem zhasnout jediné světlo a bojím se tmy, proto musím honit jiskry.

Tělo (stěží domýšlet jestli doprovázeno vědomím) využilo laskavou nabídku opory značky ohlašující začátek vesnice. Ideální čas pro zbavení se vzezření Darth Vadera s TBC. Času dost, koneckonců člověk za kost už nezmrzne.

Světle šedý dům stál nedaleko, co bych sněhovou koulí dohodil. To vím přesně, protože jednu takovou jsem hodil do spodního okna, abych upoutal pozornost. Sněhové koule bohužel nejsou co bývaly a nahradit je musel zvonek.

Karina si s otevřením dala na čas. Z domu se vyvalila záře a já (doslova) vpadl dovnitř. Následovalo: rychlý pozdrav, odhození bot, kabátu, úprk do obýváku pod deku a zcela mužné naříkání. Teprve po obnovení standardní rychlosti krevního oběhu, tj. ne rychlosti ledové tříště, vědomí (nyní už zpět v týmu) přimělo tělo k řádnému společenskému chování.

Po ujištění Kariny, že jídlo není třeba, ale že čaj by opravdu opravdu přišel vhod, začala vařit vodu a mezitím si mazala chleba. Mluvili jsme o věcech nepodstatných a nezapamatovatelných. Den (týden, měsíc?) doléhal na oba z nás. Na nic víc nezbývala energie.

Nedlouho na to jsme zapadli do postele. Zhasla světla a znovu jsem se ocitl ve tmě, tentokrát se svojí jiskrou. Lehl jsem si na záda, ji jsem pevně držel levou rukou. To jsem sám sebe ujišťoval, že tam skutečně je.

Teď jsem vypnul, na všechno zapomněl — ležím v posteli, vedle mě krásná holka a společně usínáme. V záblesku jsem si vybavil všechno, co mě trápilo, obtěžovalo, rozesmutnělo, ale já pohladil Karinu po boku, usmál se a vrátil se zpět sem.

Nemiloval jsem ji. Ona mě taky ne. Byli jsme přátelé, kteří se shodli na tom, že nechtějí spát sami. Usínat s někým je lepší než dusit polštář. Její rodiče na víkend odjeli, já dorazil krátce na to.

Přirozeně se ptáte, jestli ta dlouhá a nepříjemná cesta stála za jedinou noc s někým, ke komu nic zvláštního necítím. Rozhodně — jen cesta zpátky stála za hovno.